Pojmy, jimiž se do češtiny překládají pojmy E. Benvenista histoire a discours, vysvětlující užívání časů ve fr. Originalita jeho přístupu spočívá v tom, že nevnímal problematiku časů jen na základě časové osy, ale i z hlediska postoje mluvčího. Časy se podle Benvenista ve fr. užívají různě podle typu vyprávění. V prvním typu zvaném příběh (histoire) jsou „události předkládány postupně, jak se objevují na obzoru příběhu. Nikdo zde nemluví; události se vypravují jakoby samy.“ Naopak v typu komentář/řeč (discours) je jasně uvedena přítomnost vyprávěče a ten se snaží „nějakým způsobem ovlivnit“ adresáta. Benvenistova tvrzení o distribuci jednotlivých časů podle typu vyprávění (např. aorist patří pouze k typu histoire) byla časem kritizována a dichotomie histoire × discours různě komentována; např. ✍Weinrich (1974) nabízí trochu odlišnou dichotomii a termíny Erzählung (vypravování) × Besprechung (komentář). V současně době se pojmy histoire a discours běžně používají – často s odlišnými významy – jak v literární vědě, tak v lingvistice. Západní slavistika tyto pojmy občas používá při rozboru ↗determinátorů neurčitosti a slovesného vidu, a to zvláště pro ruštinu, zatímco pro č. jen ojediněle. Jako příklad heuristické síly dichotomie p. a k. lze uvést užívání ukazovacího zájmena ten:

Jak upozornila ✍Zimová (1994), ve větě (2) je přítomnost zájmena ten nutná. Podle teorie vyprávění jde o střídání rovin: z příběhu na komentář; pak lze vyslovit hypotézu, že větší frekvence zájmena ten v ústních projevech je také dána tím, že patří prototypicky k typu komentář (✍Esvan, 1996).